Módní

Mödě podléhá kdeco, ať chceme nebo nechceme. Nejde jen o ošacení, obuv nebo účesu, i zvířátka podléhají módnímu trendu, po druhé světové válce frčeli skotští teriéři alias "smetáci", potom je vystřídal foxteriér (podle oblíbeného filmu neviděli jste Bobíka?) a tak by se dalo jmenovat donekonečna. I květiny podléhají módě, dlouhé léta jste neviděli na zahrádkách takzvané srdcovky, ty až v posledním desetiletí zase nabyly na oblibě, pelargonie neboli muškáty také jednu chvíli zažily útlum ve své oblíbenosti a co snad úplně zmizelo je rostlinka mého mládí, jakou jste tehdy běžně vídali za okny starších lidí - netík. Takové kapradíčko, řídké, jemňounké, světlezelené, jakoby podvyživené, ale svoji křehkostí přece jen krásné. V našem bytě se mu nedařilo, ačkoli matka podle odborných materiálů nastudovala, cože s ním. Prý má rád docela malý květináč, stačí mu každoroční přesazení, nechce příliš stračovat zeminu kolem kořenů, aby k nim mohl dostatečně pronikat vzduch, odstraňují se pouze poškozené a staré listy. Dokonce i když listy uhynou, můžou se seříznout na krátké strniště a pokud toto dvakrát denně rosíme, nové lístky na sebe nedají dlouho čekat. No, nás asi netík neměl rád, pokaždé uhynul a nikdy nevyrašil, maminka nakonec raději přešla na pelargónie.

To byl kdysi pán

Doktor, lékař, to byl kdysi pán! Venkovský doktor, tomu prostí lidé líbali ruce a vedle (no, někdy dokonce i místo) honoráře přidávali vejce, máslo či slepici, co zrovna hospodářství, dalo, protože bez něj by možná už nežilo jejich dítě nebo stará maminka. A doktoři si tu úctu a lásku zasluhovali, v drožce s koníkem objížděli své pacienty za každého počasí a pomáhali, čestně a neúhybně věrni Hippokratově přísaze. No jo, to bylo kdysi. Dneska aby se člověka doktora bál, zejména snad dětského! Dva příklady z dnešních zpráv: na upozornění rodičů zadrželi policisté dětskou lékařku, protože jí naměřili v krvi neuvěřitelné hodnoty, které se rovnaly vypití 12 piv nebo půl litru tvrdého alkoholu. Paní doktorka si zkrátka zpěstřovala pobyt v práci a ve službě chlastala. A nebylo to prý poprvé. Daleko děsuplnější je případ lékaře z Litoměřické nemocnice, který měl údajně své nezletilé pacientky zneužívat. Jestli je dnes možné něco takového, bylo by snad rozumnější si začít léčit své děti po domácku. Snad i kdybychom jim měli, jako za starých časů, plácnout na ránu kravské lejno v bílém pláténku! Škoda z takové léčby by určitě byla menší než ta, co napáchal na dětské duši litoměřický doktor!

O brýlích

Tedy, když si tak čtu některé články na internetu, chtělo by se mi popadnout se za břicho a smát se a smát, jenomže ono je to spíš k pláči, že ty výplody píší tvorové, kteří mají tak daleko k realitě. Klasický příklad: článek o brýlích z 18.1.2007. Jistý pan Žilka zastává v článku názor doslova vyjádřený slovy, že "jedny brýle jaro nedělají." Dále je specifikováno, že "dobrý obchodník" svými brýlemi vytváří osobní image, měl by je obměňovat, celkově troje brýle asi dva roky. Jedny slušné brýle pro člověka, který je skutečně potřebuje a trpí závažnou oční vadou, to je tak 15 - 30 tisíc, podle náročnosti provedení. Nebuďme moc nároční a průměr počítejme za 20 tisíc. Krát tři, to je 60 táců jen to fikne. Ty prachy možná může jen tak bokem vypláznout skutečně úspěšný obchodník. Problém ale je, že brýle dnes potřebuje prakticky každý druhý člověk. Těžko bude mít nároky podobné těm uveřejněným taková uklízečka nebo pokladní v samoobsluze, je ale mnoho sektorů, kde je i bez obchodování nutné působit na jednajícího dobře - administrativní pracovnice, sekterářky a podobně. Ano, i takoví lidé potřebují působit při jednání dobrým dojmem a několikery brýle by bezpochybiy potřebovali, jenomže na ně zaručeně nemají, pitomečku, o tom něco vím!

Pětina žen bude bezdětná

Česku prý hrozí, že pětina žen bude bezdětná. Ani se nedivím. Nejde o to, že by většina z nich "nemohla", ale patrně ani nechce. A já se vůbec nedivím. Co všechno s sebou mateřství a rodičovství přináší? Od rizikového těhotenství a komplikovaného porodu k ohrožení zaměstnání pro ženu, vedle toho pro většinu rodin nutnost podstatného uskromňování, jistoty žádné, nad hlavou Damoklův meč " Kdy ztratím práci? Kdy se všechno zdraží tak, že už nebudeme mít na nájem a vyhodí nás na ulici?" Ve škole problémy, protože málokteré dítě je dnes tak poddajné a průměrně tuctové, aby vyhovělo našemu nemožnému a zastaralému školství. A když to všechno skousnete, může vám potomka zabít první nevycválaný spolužák nebo ho později zabije nedostatečná lékařská péče. Jako v případu toho chlapce, který se udál nedávno na Slovensku - spolužák ho probodl štětcem a lékařská pomoc byla na několika stupních poskytnuta tak "odborně", že chlapec po několika dnech zemřel. Do toho že by se měl dnes někdo hrnout? Tedy poslyšte, troufám si říci, že tak pitomí všichni Češi zase nejsou! A tak to prostě s rozmnožováním asi půjde z kopce!

Kam s ním?

Když Jan Neruda napsal svůj slavný fejeton "Kam s ním", šlo v příběhu o slamník. Je mi líto, že po mnoha létech od tohoto spisku musíme řešit stejný problém, kdy se ale jedná o živé bytosti, o naše potomky. Co totiž máte počít s dítetem, kterému odborníci diagnostikovali poruchu chování? Každý by asi chtěl mít dítě "normální" tedy veselé, hravé, inteligentní, přizpůsobivé. Každému to ale dáno není. Dokud je malé děcko vychováváno jen v rodině, problémy většinou nejsou nebo si jich neškolené oko ani nevšimne. Jakmile prcek vstoupí do školky, začínají potíže. "Není kolektivní, je přehnaně živý, je zatvrzelý, je agresívní..." to jsou nejčastější stížnosti, které slyší rodiče takového potmka prakticky denně, až si sami připadají jako vyvrhelové, že něco takového přivedli na svět. Je-li personál ve školce dost způsobilý (což ale většinou nebývý), už v tak ranném věku doporučí návštěvu psychologické porady. Ono to ale vyjde prašť jako uhoď, protože v poradně doporučí věnovat takovému dítěti specciální a hlavně soustavnou péči a k tomu stejně nikdo nikde nepřihlédne. Rodiče se mohou snažit, ale většinou na to nemají dost trpělivosti. Ve školce se hájí, že nemohou brát ohledy na výjimečného jednince, protože mají dětí moc. A co teprve ve škole! "Vyrušuje, je roztěkaný, neposlušný, nenosí pomůcky, úkoly..." hemží se to v žákovské knížce vedle nemožných známek. Kantorům je jedno, že vlastně v takovém případě známkují jen sami sebe, protože takové děcko nedovedou zvládnout. A opět vykřikují:
"Na speciální přístup není v hodinách čas, čas čas..." Jak to tedy řešit? Vždyť tito problematičtí človíčci jednou vyrostlou, založí rodiny, sami budou plodit a vychovavát (tím svým zkresleným, narušeným už způspbem) vlastní potomky! Přitom je mnoha pokusy jasně dokázáno: pokud někde dovedou sehnat stádečko takových "problematiků" dohromady a vytvořit jim pro výchovu přiměřené podmínky (malý počet dětí ve skupině, idividuální přístup ke každému), děti prospívají! Mnohdy jsou dokonce inteligentnější než je běžný rpůměr. Ono se to jaksi už dávno ví, ale ono je jaksi pohodlnější se tvářit, že o tom nikdo nic neví - a hlavně to neřešit. Asi je jen jediná možnost: rodiče takových dětí (a je jich čím dál víc) by se měly spojit a bojovat proti tomu, aby jim oficiální nedostatečné školství prznilo děti! A ne před pseudovychovateli v základních školách sklánět hlavu a omlouvat se, že potomkovi domluví. Jinudy cesta nevede!

Sklerotik

Když kdysi zpívající právník Ivo Jahelka složil písničku o osmkrát trestaném zloději Bidlovi, který se po deváté usvědčil vlastní občankou, řehtala jsem se jako blázen a nešlo mi do hlavy, že i tahle jeho epizodka by byla podle skutečnosti, snad nikdo nemůže být takhle pitomý! Bytař Bidlo šel totiž podeváté vybrat domácnost, kde měli hlídacího psa, o kterémž nevěděl. Rodina odešla do kina, jenomže psa s sebou nevzali, asi se mu nechtělo, či co. A když Bidlo vlezl do bytu, pes ho rafl odborně za zadek a urval mu kus kalhot. A píseň končí slovy "...když přišla VB vlčák jí předal důkaz - v té kapse totiž měl Bidlo občanský průkaz!" A vidíte, je to mpžné, křivdila jsem tenkrát asi panu Jahelkovi! V Boru na Tachovsku přepadl někdo obsluhujícího v baru, dost důkladně ho oloupil a přitom nechal na pultě ležet šrajtofli i se všemi osobními doklady. Číman - ale sklerotik!

Kočka není pes

Že kočka není pes, to už se zpívalo kdysi v nějaké písni. Ale já si při tom nejsem jistá, že je to pravda. Můj kocour se například velmi často chová jako pes! Aportuje papírky a drobné hračky (pravda, jen tehdy, má-li dobro náladu, když jí nemá, můžu nahoru dolů volat "Ferdíčku, ťutů, pones..." a kašle na mne!)Ale také hlídá! Ať se za dveřmi našeho bytu šustne kde co, dává mi svým rozmanitým způsobem vědět, jen jsem se musela naučit v jeho vyjadřování číst. Dnes už alenapříklad vím, že když se přikrčí při hlasitém zabouchnutí dveří, zaručeně běží ten spratek pankáčový z prvního patra. Mírné, víceméně vlídné nahrbení signalizuje pošťačku. Sousedku co pajdá o berlích Ferdík vždycky mírumilovně proklímá, zato domácího nesnáší. Ani se mu nedivím, pivní a kouřový odér z toho pána doléhá jeho netěsnícími vstupními dveřmi až do bytu. Nadto se možná Ferenc cítí ohrožen - o kolik vyšší nájemné zaplatím tomu dvounohému ochlastnovi do kasičky, o to méně se nám sníží životní úroveň a o to více masa a jiného dobroučkého papání bude muset oželet i on. Fakt to asi chápe! Mrská totiž pokaždé ocasem a psovsky vrčí!

Přejmenovávání

Dneska projde všechno! Ale že projde něco takového, jako přejmenovat zničehož nic oblíbený seriál Rodinná pouta na Velmi křehké vztahy, to jsem vlastně ráda. Netvrdím, že jde o seriál nějaké zvláštní ceny a kdyby zmizel z obrazovky za tím účelem, aby byl nahrazen něčím skutečně hodnotným, byla bych jen šťastná. Protože by ale na vysílání stanice Prima nahradili vysílací čas s největší pravděpodobností ještě větší srágořinkou, rozhodně by mne namíchlo, kdyby seriál prostě uťali. A právě to si usmyslel prosadit bývalý producent. Tvrdil u soudu, že autorky podepsaly na výrobu všech seriálovách dílů smlouvu výhradně s ním a jelikož ji porušily, žádal okamžité zastavení vysílání i natáčení dalších částí. Nejsem soudce, s případem nejsem dopodrobna obeznámena, je možné, že mladé holky podobnou chybu udělaly, ale proč by za to měl platit český divák, jmenovitě ta stáda hospodyněk na mateřské a postarších babiček, které si seriál oblíbily? Producent tvrděě pravil, že je mu to jedno. Naštěstí, jak jsem již pravila, v českém státě jde prakticky všechno a paragrafy jsou proto zakroucené, aby byly ohebné. Ohnuly se i nyní a místo Rodinných pout řady 1, 2 a 3 můžete sledovat Velmi křekhé vztahy! A život jde dál!

Jakého psíka?

Říká se, že páníčkové a paničky si většinou vyberou pejska, který se jim podobá. A něco na to bude, jen se rozhlížejte kolem! Když například uvidíte namyšleného, krásně sestříhaného puidlíka, můžete vzít jed na to, že k němu patří panička také hodně načančaná a s nosánkem poněkud dovysoka. Dobráčtí mužští, co se snaží tvářit jako drsňáci bývají většinou provázeni vlčákem a skromní důchodci pajdavými ratlíčky a podvraťáčky. No, někdy se to ale tak jednoznačně nepovede. Dnes jsem viděla dvojici naprosto nesourodou: sportovní dlouhonohá chvátející paní s jezevčíkem! Buď k ní nepatřil nebo se jednalo o největší omyl tisíciletí. Kde paní udělala krok, udýchaný salámek na čtyřech nožkách musel zakmitat aspoň dvacetkrát. Připadal mi, jako velmi snaživá přerostlá stonožka a přesto nestíhal! Panička je ovšem koza - i jestli k ní psík nepatřil a někomu jej venčila, měla by na to ubohé zvíře brát nějaké ohledy! Ale třeba se pro spravedlnost a rovnováhu tohoto světa příště narodí jako jezevčík a bude mít nohatou a uspěchanou paní...