Kam s ním?

Když Jan Neruda napsal svůj slavný fejeton "Kam s ním", šlo v příběhu o slamník. Je mi líto, že po mnoha létech od tohoto spisku musíme řešit stejný problém, kdy se ale jedná o živé bytosti, o naše potomky. Co totiž máte počít s dítetem, kterému odborníci diagnostikovali poruchu chování? Každý by asi chtěl mít dítě "normální" tedy veselé, hravé, inteligentní, přizpůsobivé. Každému to ale dáno není. Dokud je malé děcko vychováváno jen v rodině, problémy většinou nejsou nebo si jich neškolené oko ani nevšimne. Jakmile prcek vstoupí do školky, začínají potíže. "Není kolektivní, je přehnaně živý, je zatvrzelý, je agresívní..." to jsou nejčastější stížnosti, které slyší rodiče takového potmka prakticky denně, až si sami připadají jako vyvrhelové, že něco takového přivedli na svět. Je-li personál ve školce dost způsobilý (což ale většinou nebývý), už v tak ranném věku doporučí návštěvu psychologické porady. Ono to ale vyjde prašť jako uhoď, protože v poradně doporučí věnovat takovému dítěti specciální a hlavně soustavnou péči a k tomu stejně nikdo nikde nepřihlédne. Rodiče se mohou snažit, ale většinou na to nemají dost trpělivosti. Ve školce se hájí, že nemohou brát ohledy na výjimečného jednince, protože mají dětí moc. A co teprve ve škole! "Vyrušuje, je roztěkaný, neposlušný, nenosí pomůcky, úkoly..." hemží se to v žákovské knížce vedle nemožných známek. Kantorům je jedno, že vlastně v takovém případě známkují jen sami sebe, protože takové děcko nedovedou zvládnout. A opět vykřikují:
"Na speciální přístup není v hodinách čas, čas čas..." Jak to tedy řešit? Vždyť tito problematičtí človíčci jednou vyrostlou, založí rodiny, sami budou plodit a vychovavát (tím svým zkresleným, narušeným už způspbem) vlastní potomky! Přitom je mnoha pokusy jasně dokázáno: pokud někde dovedou sehnat stádečko takových "problematiků" dohromady a vytvořit jim pro výchovu přiměřené podmínky (malý počet dětí ve skupině, idividuální přístup ke každému), děti prospívají! Mnohdy jsou dokonce inteligentnější než je běžný rpůměr. Ono se to jaksi už dávno ví, ale ono je jaksi pohodlnější se tvářit, že o tom nikdo nic neví - a hlavně to neřešit. Asi je jen jediná možnost: rodiče takových dětí (a je jich čím dál víc) by se měly spojit a bojovat proti tomu, aby jim oficiální nedostatečné školství prznilo děti! A ne před pseudovychovateli v základních školách sklánět hlavu a omlouvat se, že potomkovi domluví. Jinudy cesta nevede!