Nevěřte věštkyním!

Nikdy jsem takovým věcem moc nevěřila. A to i přes epizodu, která se v rodině tradovala o jedné mé prababičce, které stará Cikánka na pouti vyvěštila úplně přesně celý příští život. A že to byl život věru neobyčejný, spisovatel by si ho z péra nevycucal! Jenomže jak jsem stárla, začala jsem si říkat: „Může na to něco být. Jsou přece věci mezi nebem a zemí, kterým většina lidí nerozumí a přesto by bylo hloupé je popírat. Tak proč by někteří citliví jedinci nemohli vnímat to, co ty ostatní lidské davy vycítit nedovedou?“ Korunu tomu všemu nasadil fakt, že jsem nečekaně ovdověla a tím jaksi stanula s malým dítětem na krku na pomyslném životním rozcestí. Zašla jsem za renomovanou osobou, aby mi pověděla, co bude dál. Jmenovat jí nebudu, ještě by mě mohla žalovat, říkejme jí třeba paní D.K. Ačkoli o mě nemohla vědět zhola nic, z minulého života mi řekla skoro vše, což moji víru v její schopnosti dost upevnilo. Na vlastním osudu mi příliš nesešlo, záleželo mi hlavně na tom, jak se bude vyvíjet osud mého synka. Prý příznivě, všechno ef ef. Pevné zdraví, ve škole a v práci samý úspěch, po finanční stránce přímo dítko štěstěny. Potěšilo mne to a koho ne. Jenomže – vychází to? Zdraví se synovi v pubertě zhoršilo tak rapidně, že ho při tehdejší povinné vojenské službě ani zelené sukno nechtělo. Školní „úspěchy“ skončily tím, že se neohrabal ani k maturitě. Ne že by na to duševně neměl, ale vůle jaksi scházela. Práce tím pádem taky na draka a peníze? No kolik asi vydělá průměrný skladník, co myslíte???

Nezdá se vám, lidé, že otřesný případ malého Honzíka Rokose je pořádnou ostudou pro naši republiku, pro představitele jejích zákonů a její bezpečnosti? Mně se to tedy zdá. Už dostatečně příšerný je samotný fakt, že někdo může zabít tak hezké a očividně zdravé dítě. Ale jak je možné, že matka, které předtím už dvě děti umřely, mohla kdy dostat oprávnění, aby s chlapce zůstala byť i na chvíli o samotě? Že matka a chlapcův otec spolu o Honzíka hráli jakousi přetahovanou, vzájemně si ho nezákonně unášeli a nikdo s tím nic nedělal, to je také na pováženou. Právě úmrtí dvou předchozích dětí matky mělo mít zástupce bezpečnosti k tomu, aby po chlapci začali s veškerým nasazením pátrat v tom okamžiku, kdy ho jeho krkavčí matka dostala opět do drápů. I pokud bych totiž věřila tomu, že dvě její děti opravdu zemřely nešťastnou náhodou, o jejích kvalitách matky to jistě něco napovídá. Takové ženě by patrně bylo lépe dítě nuceně odebrat i kdyby o ně otec nejevil zájem, protože v děcáku by mu bylo rozhodně lépe. Jenomže otec ho chtěl, tak v čem je, hrome, problém? Kluka urychleně najdu a šoupnu ho tátovi. Inu, u nás v Čechách to takhle přímočaře nejde. U nás to chodí tak: všichni okolo téhle kauzy se na všechno vykašleme a když to špatně dopadne a dítě je najednou po smrti, tak to teprve začneme pečlivě vyšetřovat, protože jak jinak bychom podložili tvrzení, že vlastně nikdo za nic nemůže?

Jak je tomu dávno kdy se říkalo "Co Čech, to muzikant"? Dokonce i v kapele na slavném Titanicu prý hráli nějací Češi, četla jsem kdesi, ačkoli nevím, zda je to vůbec pravda a kolik jich bylo. Fakt je ale ten, že ještě v mém dětství snad každé druhé dítě chodilo někam "do hodin", jak říkaly pyšné maminky a mínilo se tím, že se dětičkám ze skromného rodinného rozpočtu platily lekce v kterési Lidové škole umění (přezdívalo se jim familiárně Lidušky) a že se tam dítko (vesměs nerado) učilo noty a také hrát na housličky, na klavír či přinejmenším foukat na nenáročnou flétničku či uhrát pár akordů na kytaře. Byl to postě takový trend, který nutil české rodiče poskytovat dětem hudební vzdělání a ačkoli by se díťátka patrně většinou raději ulila, omlouval jedině hudební hluch, protože i při hodinách zpěvu v základce učitelé předpokládali, že jejich žáci se v tomto směru ještě soukromě vzdělávají. Dnes? No to jsme pokročili! Spousta rodin na podobné akce nemá peníze, protože s platem vyjde jen tak tak. Spousta jich žije na hranici chudoby a o takových raději ani nemluvím... a ti, co si mohou hudební vzdělání pro své děti dovolit? Ale vážení, vždyť dětičky za ty roky nesmírně "povyrostly" šesti- sedmiletí pucují se svými rodiči málem podlahy a kdo by se s takovými zlobil? Rodiče tedy raději staví nové vily s bazény a dítka čumí na televizi a hrají počítačové hry - Howgh!

Pořád se všude mluví o tom, jaký pokrok udělalo lidstvo za posledních dvě stě let. Pokrok? No jak v čem. V mnoha věcech určitě, spousta by toho ale klidně mohla zůstat za dveřmi "civilizace". Když jsem byla malá, což je tak před půlstoletím, zločinnost v Čechách byla vcelku nízká. Že se někde lidé vraždí a střílejí po sobě při jiné příležitosti než ve válce, to jaksi nebývalo. Vzpomínám na senzaci, která kdysi otřásla naší čtvrtí a jako na jev nevídaný na ní bylo ještě dlouhá léta vzpomínáno: jednou tam pobíhala po náměstí kolem poledne ženština v županu a za ní běhal manžel - což by nebylo nic až tak zvláštního, nebýt toho, že ženě trčela ze zad rukojeť dlouhého nože a manžel za ní neběhal proto, aby jí pomohl, nýbrž proto, aby ji dorazil, neboť on to byl, kdo jí ho za mocného láteření vrazil mezi lopatky. Lidé byli tak konsternovaní, že ani nezasáhli - a ostatně by si asi zásah rozmysleli i kdyby konsternovaní nebyli, protože dvojice patřila k etnické menšině, která... Inu, tak se to opatrně vyjadřuje dnes, aby jeden nenarazil, lidé tenkrát lapidárně říkali"... holt cikáni, co se dá od nich čekat." To ale byla opravdu jen výjimka. A dnes? Člověk mrkne na internetové zpravodajství a hned má na talíři článek s nadpisem: Na Václavském náměstí se dnes stříleho. Hotový Čikágo, neblahý paměti!

Jak to tak vypadá, přes všechny prootesty mnoha lidí v tomto státě, americký radar nám tu nakonec přistane. Prý je bezpečný, nikoho neohrožuje, promlouvají k nám politici jako k bandě blbečků. Zajímavé ale je, že i některým zahraničním politikům se takového uspořádání nelíbí. Francouzský prezident Sarkozy výstižně říká, že rozmístění amerických systémův naší republice a v sousedním Polsku může mít dopady na celou evropskou bezpečnost. Tak teď jsem jen zvědavá: bude mít názor vlivného politika větší váhu než nelibost spousty prostých lidí, kteří by ve stínu takového monstra museli žít? Nejsem si tím jistá, jestli někdo někde nahoře z naší vlády pobral od Američanů jakési výhody, dividendy, prostě nějaké "všimné" a i na světovém fóru proto bude hlasitě vytrubovat radaru své ano. Vážení, dejme se překvapit... ale co, netrapme se lidskou hamižností, hloupostí, prostě si na to vsaďme.

V České republice je prý nejvíc volných pracovních míst v historii, dočetla jsem se dnes. Netuším, v jak historické historii, patrně se tím myslí ta léta od roku 1989, pochybuji, že by dnešní glosátor šel ve svých statistikách dál, tím by se mu totiž příznivý průměr asi hodně narušil. Je ovšem pravda, že fakt je to dobrý, pokud to tedy je fakt, pokud si někdo někde nenamaloval zajímavý graf, aby to pěkně vypadalo. Ovšem ohromila mne věta, která se v tom dnešním článku vyskytovala. Patrně prý se to změní, až absolventi definitivně skoncují s prázdninami a (a teď pozor, to je ten úžasný výrok,) dámy místo letního pečování o své ratolesti opět zavítají do práce. Takto přesně prý to prohlásil analytik Reiffeisenbank, Aleš Michl. Toho pána osobně neznám a ani po tom netoužím, protože má-li na věc takový názor, že jej může vyjádřit těmito slovy, sotva bych odolala touze mu dát pár facek. "Dámy" (míněno ubohé české ženské, co běhají z domácnosti do práce a z práce do další šichty v domácnosti), tedy tyto bytosti by určitě přes léto "neopečovávaly své ratolesti," kdyby existovala reálná možnost se o potomstvo ve dnech volna postarat jinak. Jenomže doba laciných letních pionýráků je holt za námi, zlé časy skončily, (hurá), dnes můžete dítě poslat jedině na předražený pobyt na pár dnů, jimiž si skupiny podnikavých přes prázdniny přivydělávají. A přitom nemáte jistotu, zda vám tam dítě jakéhokoli pohlaví pouze zprzní úchylný vedoucí nebo se za nedostatečného dozoru někde dokonce zabije. To si tedy matky rozmýšlejí a pokud jen to jde, přes léto si berou dovolenou a velmi často i neplacené volno No a po prázdninách holt zase "zavítají do práce," jak praví onen pán. Většina by raději "nezavítala" a věnovala se rodině a domácnosti, jenomže když máme u nás tak úžasné podmínky, že manžel rodinu neuživí... Ale to problém pana analytika nebude, že? On za takové urážlivé cancy jistě dostává slušně zaplaceno.

Tak prý zase ročně stouply hrubé výdělky. Na papíře máme každý v průměru kolem 26 tisíc. Ptám se, proč je tedy tolik lidí, co se u různých finančních ústavů zadlužuje. Já mít hrubého 26 tisíc, s nikým pýchou nemluvím. A i když mě stát oškube na všem možném a čistá ruka dostanu mnohem méně, stačilo by mi to! 26 tisíc hrubého? Panebože, připadám si jako Scarlett O´Harová v příběhu Jihu proti Severu. Když se dověděla, kolik peněz si na válce nahrabal její oponent a věčný nápadník Rhett Buttler, ani se jí (cituji téměř doslova) " nechtělo věřit, že na tomto ožebračeném světě je vůbec ještě někde tolik peněz." Já vím, že těch 26 tisíc je průměr podle statistiky a co je to statistika v tomto případě, to kdysi vysvětlil vtipně jeden komik: To je, když soused zbaští celé kuře a já suším hubu - prostě, podle statistiky jsmě snědli každý půlku kuřete. Takže nyní je to tak, že podle statistiky máme v Čechách průměrně 26 tisíc měsíčního výdělku. Ve skutečnosti je to ale tak, že někdo hrabe statisíce a jinmí suší hubu.