Náhradní volební lístky

Dnes ráno jsem objevila v poštovní schránce obálky s volebními lístky. Protože jsem mířila do práce a protože bydlíme v domě který se stále ještě po mnoha smutných zkušenostech nezamyká a kde je běžnou praxí, že uličníci vytahují z kaslíků soukromou poštu, nacpala jsem si oblálky do tašky. Rozhodně se mi nechtělo riskovat, že uličníci obálky během dne z plezíru ukradnou a členové mé rodiny včetně mně budou muset u voleb žádat o náhradní lístky a vypadat tak jako banda bordelářů. Jenomže moje taška... hm! Záměrně neříkám kabelka, protože kabelka to není, kabelku nosím malinkou tak na mobil, klíče a kapesník a to na řemínku přes rameno, ale každodenní příruční zavazadlo se kterým se vláčím u nás v rodině odjakživa neslo název "nákupec" od slova "nakupovati" - a taky že jo, při cestě do práce nebo domů v něm donáším běžný denní nákup. No jo - a jsme u toho! Do kabelky se obálky nevešly ani náhodou, do tašky ano, jenomže já ještě ráno musela stihnout obstarat spoustu věcí, včetně velkého kelímku hořčice! Ve svaté prostotě a asi také proto, že bylo časné ráno, nakladla jsem nákup opatrně vedle obálek a doufala, že s tím dobře dojdu. Až když jsem v práci z tašky leccos vyndávala a okomentovala volební obálky vedle hořčice nedotčené, moje veselá kolegyňka vyhrkla: "No těpic, co tě to napadlo dát to takhle vedle sebe? Co kdyby se ten kelímek otevřel a hořčice vytekla?
Dyť by ty volební lístky vypadaly jako pos...?" Nenapadlo mě jiná odpověď než: "U pos... voleb pos... lístky, co bys chtěla?" Ale už tuším, proč si možná také můžete u voleb vyžádat náhradní obálky!

To aby měl člověk hlavu jako škopek...

Kdeže jsou časy, kdy fousatý Walda Matuška prozpěvoval písničku, kde se vyskytovalo v textu "a ceny jsou stálý..." (no, vzápětí následovalo " a lidi se maj!" a to byl kec). Ale ty stálé ceny, kéž by Bůh dal a vrátilo se to zase do normálu, protože to co se na našem trhu děje, to snad nemá obdoby ani na orientálním bazaru. Uvedu příklad: naši kocouři baští jisté sušenky, které čistí kočičí žaludek od chlupů co macci spolykají při mytí. Zkrátka - pokud ty sušenky pravidelně konzumují, kocourci nezvrací. (Jaké to přesně sušenky jsou nepovím, aby to nějaký pitomec nepovažoval za nekalou reklamu, ale ano, funguje to). Jsme tedy na tom produktu doma dost závislí, kupuji vždycky několik krabic najednou, aby nám sušenky nikdy nedošly. Tuhle ale přesto došly! A já tedy došla do místní prodejna s kočičími potřebami, že promptně dovalím další. Ano, povědomé krabice sušenek tam stály vzorně vyhřadované, u nich ale cena, z níž se
mi protočily panenky: 44 Kč. (Podotýkám, že krabice obsahuje 30 deka!) Řekla jsem si, že deko řádově za kačku třicetpět mít kocourci opravdu nemusí, buď se mi podaří sehnat sušenky někde jinde za rozumnější cenu, nebo holt budou macci blinkat a já ta neestetická blitíčka uklízet. Den nato jsem náhodou něco nakupovala v prodejně drogistického zboží, kde mají také zvířecí koutek. Zašla jsem mrknout - a ano, ony sušenky se tam skvěly za 27,90. Tedy mám-li mluvit upřímně, cena také nic moc, ale oproti těm 44 kačkám... Jo - to hlavní jsem neřekla, že? Obě prodejny se
na sebe skoro dívají, jsou na různých stranách téže ulice skoro naproti sobě!

Nevěřte věštkyním!

Nikdy jsem takovým věcem moc nevěřila. A to i přes epizodu, která se v rodině tradovala o jedné mé prababičce, které stará Cikánka na pouti vyvěštila úplně přesně celý příští život. A že to byl život věru neobyčejný, spisovatel by si ho z péra nevycucal! Jenomže jak jsem stárla, začala jsem si říkat: „Může na to něco být. Jsou přece věci mezi nebem a zemí, kterým většina lidí nerozumí a přesto by bylo hloupé je popírat. Tak proč by někteří citliví jedinci nemohli vnímat to, co ty ostatní lidské davy vycítit nedovedou?“ Korunu tomu všemu nasadil fakt, že jsem nečekaně ovdověla a tím jaksi stanula s malým dítětem na krku na pomyslném životním rozcestí. Zašla jsem za renomovanou osobou, aby mi pověděla, co bude dál. Jmenovat jí nebudu, ještě by mě mohla žalovat, říkejme jí třeba paní D.K. Ačkoli o mě nemohla vědět zhola nic, z minulého života mi řekla skoro vše, což moji víru v její schopnosti dost upevnilo. Na vlastním osudu mi příliš nesešlo, záleželo mi hlavně na tom, jak se bude vyvíjet osud mého synka. Prý příznivě, všechno ef ef. Pevné zdraví, ve škole a v práci samý úspěch, po finanční stránce přímo dítko štěstěny. Potěšilo mne to a koho ne. Jenomže – vychází to? Zdraví se synovi v pubertě zhoršilo tak rapidně, že ho při tehdejší povinné vojenské službě ani zelené sukno nechtělo. Školní „úspěchy“ skončily tím, že se neohrabal ani k maturitě. Ne že by na to duševně neměl, ale vůle jaksi scházela. Práce tím pádem taky na draka a peníze? No kolik asi vydělá průměrný skladník, co myslíte???

Otřesné podmínky

Nezdá se vám, lidé, že otřesný případ malého Honzíka Rokose je pořádnou ostudou pro naši republiku, pro představitele jejích zákonů a její bezpečnosti? Mně se to tedy zdá. Už dostatečně příšerný je samotný fakt, že někdo může zabít tak hezké a očividně zdravé dítě. Ale jak je možné, že matka, které předtím už dvě děti umřely, mohla kdy dostat oprávnění, aby s chlapce zůstala byť i na chvíli o samotě? Že matka a chlapcův otec spolu o Honzíka hráli jakousi přetahovanou, vzájemně si ho nezákonně unášeli a nikdo s tím nic nedělal, to je také na pováženou. Právě úmrtí dvou předchozích dětí matky mělo mít zástupce bezpečnosti k tomu, aby po chlapci začali s veškerým nasazením pátrat v tom okamžiku, kdy ho jeho krkavčí matka dostala opět do drápů. I pokud bych totiž věřila tomu, že dvě její děti opravdu zemřely nešťastnou náhodou, o jejích kvalitách matky to jistě něco napovídá. Takové ženě by patrně bylo lépe dítě nuceně odebrat i kdyby o ně otec nejevil zájem, protože v děcáku by mu bylo rozhodně lépe. Jenomže otec ho chtěl, tak v čem je, hrome, problém? Kluka urychleně najdu a šoupnu ho tátovi. Inu, u nás v Čechách to takhle přímočaře nejde. U nás to chodí tak: všichni okolo téhle kauzy se na všechno vykašleme a když to špatně dopadne a dítě je najednou po smrti, tak to teprve začneme pečlivě vyšetřovat, protože jak jinak bychom podložili tvrzení, že vlastně nikdo za nic nemůže?

Co čech to muzikant!

Jak je tomu dávno kdy se říkalo "Co Čech, to muzikant"? Dokonce i v kapele na slavném Titanicu prý hráli nějací Češi, četla jsem kdesi, ačkoli nevím, zda je to vůbec pravda a kolik jich bylo. Fakt je ale ten, že ještě v mém dětství snad každé druhé dítě chodilo někam "do hodin", jak říkaly pyšné maminky a mínilo se tím, že se dětičkám ze skromného rodinného rozpočtu platily lekce v kterési Lidové škole umění (přezdívalo se jim familiárně Lidušky) a že se tam dítko (vesměs nerado) učilo noty a také hrát na housličky, na klavír či přinejmenším foukat na nenáročnou flétničku či uhrát pár akordů na kytaře. Byl to postě takový trend, který nutil české rodiče poskytovat dětem hudební vzdělání a ačkoli by se díťátka patrně většinou raději ulila, omlouval jedině hudební hluch, protože i při hodinách zpěvu v základce učitelé předpokládali, že jejich žáci se v tomto směru ještě soukromě vzdělávají. Dnes? No to jsme pokročili! Spousta rodin na podobné akce nemá peníze, protože s platem vyjde jen tak tak. Spousta jich žije na hranici chudoby a o takových raději ani nemluvím... a ti, co si mohou hudební vzdělání pro své děti dovolit? Ale vážení, vždyť dětičky za ty roky nesmírně "povyrostly" šesti- sedmiletí pucují se svými rodiči málem podlahy a kdo by se s takovými zlobil? Rodiče tedy raději staví nové vily s bazény a dítka čumí na televizi a hrají počítačové hry - Howgh!

Pokrok

Pořád se všude mluví o tom, jaký pokrok udělalo lidstvo za posledních dvě stě let. Pokrok? No jak v čem. V mnoha věcech určitě, spousta by toho ale klidně mohla zůstat za dveřmi "civilizace". Když jsem byla malá, což je tak před půlstoletím, zločinnost v Čechách byla vcelku nízká. Že se někde lidé vraždí a střílejí po sobě při jiné příležitosti než ve válce, to jaksi nebývalo. Vzpomínám na senzaci, která kdysi otřásla naší čtvrtí a jako na jev nevídaný na ní bylo ještě dlouhá léta vzpomínáno: jednou tam pobíhala po náměstí kolem poledne ženština v županu a za ní běhal manžel - což by nebylo nic až tak zvláštního, nebýt toho, že ženě trčela ze zad rukojeť dlouhého nože a manžel za ní neběhal proto, aby jí pomohl, nýbrž proto, aby ji dorazil, neboť on to byl, kdo jí ho za mocného láteření vrazil mezi lopatky. Lidé byli tak konsternovaní, že ani nezasáhli - a ostatně by si asi zásah rozmysleli i kdyby konsternovaní nebyli, protože dvojice patřila k etnické menšině, která... Inu, tak se to opatrně vyjadřuje dnes, aby jeden nenarazil, lidé tenkrát lapidárně říkali"... holt cikáni, co se dá od nich čekat." To ale byla opravdu jen výjimka. A dnes? Člověk mrkne na internetové zpravodajství a hned má na talíři článek s nadpisem: Na Václavském náměstí se dnes stříleho. Hotový Čikágo, neblahý paměti!

Radar

Jak to tak vypadá, přes všechny prootesty mnoha lidí v tomto státě, americký radar nám tu nakonec přistane. Prý je bezpečný, nikoho neohrožuje, promlouvají k nám politici jako k bandě blbečků. Zajímavé ale je, že i některým zahraničním politikům se takového uspořádání nelíbí. Francouzský prezident Sarkozy výstižně říká, že rozmístění amerických systémův naší republice a v sousedním Polsku může mít dopady na celou evropskou bezpečnost. Tak teď jsem jen zvědavá: bude mít názor vlivného politika větší váhu než nelibost spousty prostých lidí, kteří by ve stínu takového monstra museli žít? Nejsem si tím jistá, jestli někdo někde nahoře z naší vlády pobral od Američanů jakési výhody, dividendy, prostě nějaké "všimné" a i na světovém fóru proto bude hlasitě vytrubovat radaru své ano. Vážení, dejme se překvapit... ale co, netrapme se lidskou hamižností, hloupostí, prostě si na to vsaďme.