Kočka není pes

Že kočka není pes, to už se zpívalo kdysi v nějaké písni. Ale já si při tom nejsem jistá, že je to pravda. Můj kocour se například velmi často chová jako pes! Aportuje papírky a drobné hračky (pravda, jen tehdy, má-li dobro náladu, když jí nemá, můžu nahoru dolů volat "Ferdíčku, ťutů, pones..." a kašle na mne!)Ale také hlídá! Ať se za dveřmi našeho bytu šustne kde co, dává mi svým rozmanitým způsobem vědět, jen jsem se musela naučit v jeho vyjadřování číst. Dnes už alenapříklad vím, že když se přikrčí při hlasitém zabouchnutí dveří, zaručeně běží ten spratek pankáčový z prvního patra. Mírné, víceméně vlídné nahrbení signalizuje pošťačku. Sousedku co pajdá o berlích Ferdík vždycky mírumilovně proklímá, zato domácího nesnáší. Ani se mu nedivím, pivní a kouřový odér z toho pána doléhá jeho netěsnícími vstupními dveřmi až do bytu. Nadto se možná Ferenc cítí ohrožen - o kolik vyšší nájemné zaplatím tomu dvounohému ochlastnovi do kasičky, o to méně se nám sníží životní úroveň a o to více masa a jiného dobroučkého papání bude muset oželet i on. Fakt to asi chápe! Mrská totiž pokaždé ocasem a psovsky vrčí!