Chdím pomalu

Chdím pomalu, chodím ztěžka. Mobil má dnes snad každý debil a je ohromně "in" telefonovat i na ulici a řvát přitom na celé kolo. Netoužím poslouchat cizí rozhovory, ale někdy prostě musím, nemohu si dát klapky na uši. Občas zaslechnu něco, co stojí za zmínku. Jako tuhle. Škrábu se zvolna do příkré ulice a slyším půlhovor jedné paní do mobilu. To, co říká ten na druhém konci pochopitelně ne, ale ono se to dá domyslet. "...no ahoj...ano, těším se, sejdeme se doma...Ale ne, rozhodně ne, ten mercedes nekupuj! Nelíbí se mi barva a vůbec... mercedes se nám nehodí..."
Přešmajdám se do zóny, kde už nejsou slyšet ženiny argumety, proč že se jim mercedes nehodí. Já bych byla vděčná i za trakař, kdyby mne na něm vozili! I za pohřební vůz!