Někdo má rád vdolky, jiný holky

Jsou role, v kterých přímo zbožňuji Petra Nárožného. Vlastně ho mám ráda už dávno, už když jsem na něj jako malá holka chodila do divadla Semafor ještě na Václavák do pasáže. Takový strýček v Plese upírů mne dovede pokaždé rozesmát, i když jinak ten film zas až tak za mnoho nestojí. Televizní Zlatíčka mi připadala také jaksi bližší s ním. Dost je mi ho proto líto, když jsem si přečetla, nakolik se trápí kvůli synovi. Že prý je synáček, jak se říká, 4%, že má rád chlapce. No jo, ale každý jsme nějaký. Jak to je krásně řečeno v Noci na Karlštejně: "Někdo má rád vdolky, jiný holky..." Chápu, že zjistit tohle o svém milovaném potomkovi jednoho nepotěší. Určitě bych nebyla nadšená, kdyby byl takový můj vlastní syn, ono to, co si budeme povídat, jednoho trochu zaskočí, to je jasné. Na druhou stranu, CO tohle vlastně mění? Jestliže jsem takového člověka milovala předtím, nemohu ho přestat milovat jen proto, že v jedné jediné věci je prostě jiný, než jsem si představovala. Kdybych tak mohla s panem Nárožným mluvit z očí do očí, pověděla bych mu tohle a jistě by to pochopil. Ale on to časem pochopí sám, on je to miláček!