Chodník

Jak tak uvažuji sama nad sebou, asi jsem pěkná potvora, věčně věkův s něčím nespokojená. Celé roky se potácím naší ulicí ve výmolech a od plic nadávám na naše dvojí zřízení, že s tím nic nedělá. A ne že bych se do tohoto okamžiku necítila v právu! Dvacet let pod vládou komunistů, potom jinší čímani - všichni ale hlavně hrabou pod sebe nebo vrážejí peníze do nesmyslů, zatímco naše ulice má chodník ... hanba mluvit! Třikrát jsem si tu za ty roky urvala vazivo v kotníku, bohužel pořád ve stejném, bez bolesti na nohu nedošlápnu. Koho hnát k odpovědnosti, koho zažalovat o náhradu? Roky prostě trpím a kulhám. Před časem se na nás konečně dostalo. Objevila se parta barevných (ne, tohle neříkám jako rasista). Prostě nejsou bílí jako já, ale jsou slušní, pracují, na okraji silnice balancují láhvemi limonád a na obědě nejsou nikdy déle než půlhodinu. Jsou barevní, ale pro mne byli v prvních dnech skoro svatí, protože konečně začali zgruntu předělávat náš chodník! U rozsáhlého bloku domů jim to trvalo, než se doplazili se svými formami až pod naše okna. Od té doby mi mírně lezou na nervy. Hlučí svými vrtačkami a buchary a jejich chemický přenosný hajzlík mi kazí výhled, měli by se ztratit!