Malý Matěj

Není to tak dávno, co jsme sledovali případ zmizení malého Matěje Chrásteckého. A snad každému se před očima honily katastrofické představy: dítě bylo odlákáno, uneseno, snad i zneužito či zabito a možná dokonce obojí. Je samozřejmě dobře, že se nic tak hrůzného nestalo. Není ale o to smutnější, že hezký chlapec přišel o život vysloveně pouhou nedbalostí? Naprosto nechápu, jak může matka nechat pětileté dítě ve vlaku bez dozoru v přesvědčení, že se mu tam nemůže nic stát! Jsem také matka a dítě jsem se snažila vychovávat k samostatnosti, to ale neznamená, že jsem hazardovala s jeho zdravím či životem. Ve stejné situaci ve vlaku bych patrně také svolila, aby si chlapec zašel na toaletu sám, ale nenápadně bych na něj odněkud dohlížela, aby neměl šanci provést něco nedobrého. Jak lehkomyslně se může projevit dokonce matka tří dětí, nad tím mi zůstává rozum stát. Tím víc, že jako vdova musí mít už své zlé zažité a předpokládala bych u ní naopak zostřené ochranitelské pudy. Nu, patrně se pletu. Co ovšem vyřeší, bude-li žena postavena před soud a odsouzená na pět let do vězení? Matějovi to život nevrátí. A co zbylé dvě děti? Šoupnou je do ústavu? No maucta, jako bychom neměli dost příkladů, jak taková ústavní výchopva vypadá.