Psi u krámu

Pravidelně chodím kolem jednoho krámu, před nímž bývají uvázaní psi - už jsem se o tom možná někdy zmiňovala. Většina těch nebožáků se tváří zahanbeně ("No jak mi to mohli ti moji udělat, uvázat mne tady potupně jako psa"!) nebo vylekaně ("Co když mne už nechtějí, co když mne tu nechají?") Poměrně malá část psů nese tyto chvíle flegmaticky("Vlezte mi na záda a neočumujte mne všichni, jsem uvázanej, tak jsem uvázanej, no bóže!") Ale dnes jsem poprvé uviděla psa, který se v téhle situaci na plnou tlamu smál. Veliký irský setr, patrně čistokrevný, nádherné pěstěné zvíře! Možná bude někdo tvrdit, že je to přehnané, že psi se nedovedou smát. Já vím, že dovedou, každopádně tenhle se smál. Nádherně do leskla vyčesaný, očividně dobře živený, sebejistě se smál na celý svět. "Cha, cápkové," říkala jeho rozesmátá tlama, "poslužte si, opovrhujte uvázaným nebo mne litujte, jak je chtěná libost, ale já na vás kašlu, protože vím své! Za chvíli vyjde ven ten můj člověk, vodítko uvolní, dá mi nějakou dobrotu a půjdeme spolu běhat do parku. No vím to, vím, protože jí sice nosím na krku známku, kterou on zaplatil, ale přesto je on můj a ne já jeho!"