Zdání klame

Zdání klame, to dávno vím a přesto jsem se o tom dnes zase znovu přesvědčila. Ráno stojím na stanici tramvaje proti samoobsluze a k ní poklusem běží mladík. Ve sportovním, jak se dneska chodí, ale pane jo, svéknout ho z toho a dát mu holínky nad kolena, sametový plášť a kord a postavit ho na palubu dávné galéry, jaký nádherný pirát by z něj byl! Kam se hrabe syn kapitána Blooda říznutý Surcoufem, při spatření tohoto exempláře by snad ženy olízaly celou lodní palubu i kdyby mu už náhodou někdo v životě uštědřil krutou lekci a on nosil pásku přes oko. Ta skvostná postava, ta snědá tvář s dravčím nosem a nádhernýma očima! I na mne se v tu chvíli usmálo sluníčko, jak už jsem stará bába. Ale romatika starých časů je už dávno pryč, uvědomila jsem si. Pro co asi běží ten hezký mládenec? Že by pro bonboniéru své dívce? Nemá ve tváři ten výraz štvance, aby mohl být otcem, který právě zjistil, že doma došly jeho mrněti plenky. Patrně ale supí pro fernet nebo něco podobné ostrého, aby mohl jít důstojně pařit s kamarády. Trammvaj pořád nejela, dočkala jsem se tedy odpovědi. Ten nádherný starověký pirát za chvíli poklidně vyšel z krámu - a nesl si flašku mléka a pytlík rohlíků!