Veverka

Kdysi jsme bydleli v moc malém a ošklivém bytě u Riegrových sadů. Před očima jsme měli na drzhé straně ulice u zdi nevyrovnanou řádku popelnic a do oken nám koukal kopec, holý v zimě v létě. Tu a tam jej zpěvňoval nějaký ten strom, na který občas zdvíhali nožičku pobíhající psi. Můj synek - tehdy sotva začínal mluvit - k smrti rád postával u toho smutného okna a poulil oči na psíky, protože my jsme doma žádného neměli. Krom psů se v té stráni mihl maximálně v letu kos nebo vrabec. A jednou syn začal poskakovat a nadšeně volal něco jako "Veelka, velelka!" Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že to má být "veverka", to jsem ale pokládala za nemožné. Do parku jsme chodili denně na dlouhé hodiny a jakživ jsme tam veverku neviděli. Nicméně jsem syna neodbyla a šla se podívat. A dodnes jsem ráda, že jsem to dítě tenkrát nezklamala. Ona tam byla, zrzavoučká a nadýchaná poskakovala po stráni! Nosili jsme jí tam potom pravidelně oříšky. A prý se v té stráni veverky vyskytují dodnes!