Nevěřte věštkyním!

Nikdy jsem takovým věcem moc nevěřila. A to i přes epizodu, která se v rodině tradovala o jedné mé prababičce, které stará Cikánka na pouti vyvěštila úplně přesně celý příští život. A že to byl život věru neobyčejný, spisovatel by si ho z péra nevycucal! Jenomže jak jsem stárla, začala jsem si říkat: „Může na to něco být. Jsou přece věci mezi nebem a zemí, kterým většina lidí nerozumí a přesto by bylo hloupé je popírat. Tak proč by někteří citliví jedinci nemohli vnímat to, co ty ostatní lidské davy vycítit nedovedou?“ Korunu tomu všemu nasadil fakt, že jsem nečekaně ovdověla a tím jaksi stanula s malým dítětem na krku na pomyslném životním rozcestí. Zašla jsem za renomovanou osobou, aby mi pověděla, co bude dál. Jmenovat jí nebudu, ještě by mě mohla žalovat, říkejme jí třeba paní D.K. Ačkoli o mě nemohla vědět zhola nic, z minulého života mi řekla skoro vše, což moji víru v její schopnosti dost upevnilo. Na vlastním osudu mi příliš nesešlo, záleželo mi hlavně na tom, jak se bude vyvíjet osud mého synka. Prý příznivě, všechno ef ef. Pevné zdraví, ve škole a v práci samý úspěch, po finanční stránce přímo dítko štěstěny. Potěšilo mne to a koho ne. Jenomže – vychází to? Zdraví se synovi v pubertě zhoršilo tak rapidně, že ho při tehdejší povinné vojenské službě ani zelené sukno nechtělo. Školní „úspěchy“ skončily tím, že se neohrabal ani k maturitě. Ne že by na to duševně neměl, ale vůle jaksi scházela. Práce tím pádem taky na draka a peníze? No kolik asi vydělá průměrný skladník, co myslíte???