Praha stojí za starou bačkoru.

Jan Kraus je prý naštvaný, že se na Vinohradech krade a že vůbec celá Praha stojí za starou bačkoru. Tak to aspoň tvrdí internetová verze Blesku. Možná ani nekecá. Já bych se panu Krausovi na jednu stranu nedivila, kdyby byl naštvaný na město. Ne jen na Prahu, ale na jakékoli větší město. Já už dávno tvrdím, že města ztratila na svém původním významu, že jsou špatně udržovaná, špinavá a hlavně přelidněná. Není mi dáno se radovat z toho, že žiji mezi lidmi, když je jich všude tolik. Všichni mravenci možná také nejásají, že žijí v mraveništi a lezou si po hlavách. A to tam ještě nemají na každém kroku popelnice a auta a nejsem si jistá, jestli se tam potýkají s problémy mravenců jiné rasy a zvyklostí, jako se my lidé potýkáme s jistými lidskými problémovými menšinami. Potud bych se tedy panu Krausovi opravdu nedivila. Ale také bych se mu divila, protože nebýt těch davů, které jsou předpokládanými zástupy reklamy sledující, kdopak by se asi díval na řetězec těch jeho, co běžely donedávna v televizi? A kdo by mu za ně tudíž zaplatil?

Auta na ulicích

Léta bydlím a do práce chodím kolem parku. Rok co rok na podzim zvědnu při cestě pár kaštanů a několikrát nasbírám kytici pestrobarevných listů, do práce i domů. Ale asi i tato (jedna z mála příjemností) brzo pomine. Dostat se totiž k té straně parku, kde se dají ty kaštany a listy posbírat, to už skorlo nelza. Stojí tam jedno auto vedle druhého a kde zrovna nepřekáží auto, překáží tam popelnice. Přitom popelnice by klidně mohly stát na druhé strane, na chodníku před odmy a auta... Tak to mi nikdo nevymluví, že by jich nemohlo - a nemělo!!! být méně" nejsem žádný zpátečník a chápu, že někdo vůz nutně potřebuje. Početná rodina s chalupou, někdo, kdo pravidelně dojíždí na velkou vzdálenost do práce, lidé, kterým to moc nechodí. Jenomže takoví lidé by asi svá auta často používali, zatímco já v ulici potkávám bouráky, které tam celé týdny bez přemístění jen stojí a stojí... A překáží! Ono je hezké, jak po létech trpkých zkušeností brojíme proti centrálnímu řízení, proti jakékoli regulaci, ale bez nějakého zásahu "shora" se tohle asi nevyřeší. Auto se stává přepychem - ani ne tak z finančních důvodů, i když stále stoupá jak jeho pořizovací cena tak cena pohonných hmot - ale hlavně co se místa týká. Města a ulice nejsou nafukovací, to už by si měl někdo konečně uvědomit! Nebo tu za pár let budou lidé ručkovat v ulicích zavěšeni na lanech, protože dole budou jen auta, auta a auta - fuj!

Zubaři

Vida vida! U egyptské Sakkáry byly objeveny hroby tří zubařů, kteří zhruba před 4000 lety udržovali chrup faraonů. Výzkum naznačuje, že si tehdejší zubaři žili dobře, ale svojí zámožností se nemohli rovnat jiným osobám v blízkosti panovníka. Napadlo mne, jak je tomu dnes - zda zubař, udržující chrup například nějakému prezidentovi, je na tom lépe než ten, který kouká do papuly obyčejným pracujícím. No to asi ano, a přesto se určitě nevozí stejným autem s ochrankou jako onen prezident a těžko bude mít příjem, jako například ministři a prezidentovi poradci. Tak v čem je rozdíl? Jen v těch 4000 roků. A také v tom, že tři egyptští zubaři byli pochováni společně v jedné hrobce, jako příslušníci jednoho cechu. Ti dnešní zubáci snad aspoň tohle mají jinak!

Výpadek proudu

Tak prý byla část Čech bez elektreického proudu a následkem toho v královohradecké ZOO uhynuly tři žirafy. Na tom by nemělo být tak nic divného, prostě výpadek elektrické sítě. Co je to proti hurikánům a tsunami? Jenomže hurikány a tsunami sice člověk může pomocí různých měřících přístrojů tak trochu předpovídat, ale hodně těžko se proti nim dělá. Zatímco výpadek elektrického proudu se sice předvídat nedá, ale obrana proti tomu je známá už hezky dlouho - prostě jiný záložní zdroj. Rozumí se, že žádná domácnost, dokonce ani ve vlastním rodinném domku, nebude mít někde ve sklepě záložní zdroj jen proto, aby si tatínek, maminka, dítě a pes nemuseli v kritických chvílích svítit očima. Naproti tomu u takové ZOO bych předpokládala, že náhradní zdroj mít budou. Zvlášť když po neštěstí ředitelka prohlásila, že žirafy jsou lekavá stvoření a že už se jim jednou něco podobného přihodilo. Dokonce připustila, že záložní zdroj osvětlení ZOO má, ale ne u žiraf. Tedy s prominutím, tu paní bych pověsila za zadek do průvanu, až by se v něm zvolna zmumifikovala. Chudinky žirafy, zahynuly pro lidský šlendrián a pohodlnost! Inu, žádná z nich nebyla chovná a jejich úhynem vznikla škoda "jen" zhruba za 400 tisíc. O životech se bavit nebudeme a ta částka, to je vlastně pakatel!

Volby

Volby! Je otázkou, zda v České republice mají ještě nějaký význam! Všechno tu jaksi spěje od desíti k pěti, pánové "nahoře" se střídají v křeslech, pobírají tučné prebendy dokonce i když vůbec nic nedělají a možná se dokonce radují, kam to v životě dotáhli. Malí lidé mají z toho jen nepříjemnosti. A nepříjemností ne nejmenší bych nazvala neustálé a nadměrné obtěžování volební kampaní jednotlivých stran. Nechci tu vzbuzovat ještě větší vášně než v současné době vřou a tak v následujících větách nebudu konkrétní, ale: jdu do práce a osloví mne půvabná mladá dívenka. Předpokládala bych, že pracuje pro nějakou dobročinnou organizaci a protože pokud mám, na takové akce přispívám, sahám po peněžence. Ale ona s úsměvem vrtí hlavou a podává mi volební leták. O ulici dál mi dívka s odznáčkem jiné strany nabízí rovnou malou igelitku se slovy "neměla byste zájem o naše volební materiály?" Sotva se zmohu na slušnou odpověď, neb celá řada mých předků byla přírodu milujícími lesníky a ti jistě přímo rotují v hrobě při pomyšlení, kolkik vzrostlých stromů muselo padnout při výrobě papíru, na který potom někdo natiskl takové cancy. Sliby, sliby, sliby, ale co z toho, když žádná ze sztan nakonec ty své nesplní, i když zasedne k veslu? Doma otvírám dopisní schránku s nadějí, že by tam mohla být zpráva od babičky z chalupy. Místo toho se na mne vyline hotová záplava dalších volebních letáků. Je jich - hergot - taková kupa, že spolu s letáky reklamními naplnily celý kaslík. Málem se mezi nimi ztratil nejen koresponďák od babičky, ale i poukázky na zaplacení inkasa. Takže až příště inkaso nezaplatím, ať se nikdo neopovažuje mne za to vinit jako zločince, nechť si to příslušné orgány vyřídí se zástupci volebních stran!

Kam se poděli

Jestlipak se někdy zamýšlíte, kam se poděl někdo známý. Nemyslím váš známý, třebba kolega či spolužák ze školy, třeba kdysi populární herec či zpěvačka? Já občas ano. A protože o těch, kdo zapadnou, se už zrovna moc často nepíše a pokud sejdou se světa, museli to být ti nejslavnější, většinou na to vůbec nepřijdu. Ale díky internetu jsem se například dověděla, kam se poděla opice, která hrála přítele Tarzanovi. Zatímco se představitel Tarzana, blonďák Lex Barker (který později mnohem víc proslul v roli Old Shatterhanda ve zfilmovaných mayovkách) dlouhého věku nedožil (zemřel na infarkt v necelých 54 letech), šimpanz Cheetah letos oslavil 74. narozeniny. Prý si svého věku užívá každý den, nejraději se vozí v autě a čučí z okna!

Chdím pomalu

Chdím pomalu, chodím ztěžka. Mobil má dnes snad každý debil a je ohromně "in" telefonovat i na ulici a řvát přitom na celé kolo. Netoužím poslouchat cizí rozhovory, ale někdy prostě musím, nemohu si dát klapky na uši. Občas zaslechnu něco, co stojí za zmínku. Jako tuhle. Škrábu se zvolna do příkré ulice a slyším půlhovor jedné paní do mobilu. To, co říká ten na druhém konci pochopitelně ne, ale ono se to dá domyslet. "...no ahoj...ano, těším se, sejdeme se doma...Ale ne, rozhodně ne, ten mercedes nekupuj! Nelíbí se mi barva a vůbec... mercedes se nám nehodí..."
Přešmajdám se do zóny, kde už nejsou slyšet ženiny argumety, proč že se jim mercedes nehodí. Já bych byla vděčná i za trakař, kdyby mne na něm vozili! I za pohřební vůz!

Někdo má rád vdolky, jiný holky

Jsou role, v kterých přímo zbožňuji Petra Nárožného. Vlastně ho mám ráda už dávno, už když jsem na něj jako malá holka chodila do divadla Semafor ještě na Václavák do pasáže. Takový strýček v Plese upírů mne dovede pokaždé rozesmát, i když jinak ten film zas až tak za mnoho nestojí. Televizní Zlatíčka mi připadala také jaksi bližší s ním. Dost je mi ho proto líto, když jsem si přečetla, nakolik se trápí kvůli synovi. Že prý je synáček, jak se říká, 4%, že má rád chlapce. No jo, ale každý jsme nějaký. Jak to je krásně řečeno v Noci na Karlštejně: "Někdo má rád vdolky, jiný holky..." Chápu, že zjistit tohle o svém milovaném potomkovi jednoho nepotěší. Určitě bych nebyla nadšená, kdyby byl takový můj vlastní syn, ono to, co si budeme povídat, jednoho trochu zaskočí, to je jasné. Na druhou stranu, CO tohle vlastně mění? Jestliže jsem takového člověka milovala předtím, nemohu ho přestat milovat jen proto, že v jedné jediné věci je prostě jiný, než jsem si představovala. Kdybych tak mohla s panem Nárožným mluvit z očí do očí, pověděla bych mu tohle a jistě by to pochopil. Ale on to časem pochopí sám, on je to miláček!

S natáčkami v noční košili

Jak má vypadat tento svět, když už neexistují pojmy jako je "čest", "upřímnost" a "láska", ptají se mnozí! Jak má vypadat tento svět, když už neexistuje ani soukromí jedince, ptám se já! Že musím se svým dospělákem bydlet ve společné domácnosti, v tom asi nejsem jediná. Kdyby to byla holka, snad si nějak vyjdeme. Ale s klukem? Na společném záchodě, v koupelně? A co to ostatní? Jako postarší dáma potřebuji občas vlasový zábal, na tvář pleťovou masku, calé tělo nakonzervovat něčím účinným. Synek-dospělák to ovšem komentuje urážlivými slovy typu " No maucta, tobě to dnes zase sluší!" Nebo: "Slavíme den bláznů, že máš ksichtík dozelena?" Nejpovedenější je ovšem to, že náš byt je jako průchodící dům! Syn pracuje z domova, své dílo odvádí po drátech, občas za ním ale přijdou na konzlutaci kamarádi z branže. Nevyzpytatelně! Ráno, v poledne, večer nebo klidně o půlnoci! Já žiju přízemně, nezáživně. Ráno do práce, v podvečer z práce. Když doma ještě poklidím a navařím synáčkovi na druhý den, kolem desáté večer padnu do postele a nevím o světě! Zvednout se ovšem v noci na přírodou vnucené vyvenčení je velmi riskantní! Sice zatím nikdo nikdy nic neřekl, ale já tuším,že jsem se všem těm synovým kompaňones předvedla s natáčkami a v noční košili!

Někoho to těší

Napadá mne, jak je možné, že některého člověka něco zjevně tak strašně těší a jiný prochází životem - a ani ťuk. Znám paní, co není vůbec chudá, abyste rozuměli. Za dřívějšího režimu se jí podařilo dobře provdat, manžel nosil domů valuty, nakupovali v Tuzexu... později vyzískala v restituci zpět luxusní dům a je za vodou. Vůbec tak ale nevypadá, co ji znám, neumí se radovat vůbec z ničeho, pusu má věčně našpulenou dolů do obráceného půlměsíce a právě tak nosila coby krásná třicítka svoje módní róby před řadou let. Dnes ráno jsem sledovala dojezd Formule 1 a napadlo mne, že by si ta ženská měla vzít příklad z Michala Schumachera. Jasně, on se taky zrovna netváří, když prohraje. Ale to dnešní vítězství ho rozzářilo jako sluníčko, smál se a vyváděl jako kluk. Nikdo mi neříkejte, že se tak radoval z financí a jiných výhod, které si tímto zase o něco déle potvrdil. To byla čistá radost ze sebe sama. Jenomže ta paní asi ze sebe nikdy ani na hodinu radost neměla!