Úvahy

Thoughts

sobota, dubna 29, 2006

Zdání klame

Zdání klame, to dávno vím a přesto jsem se o tom dnes zase znovu přesvědčila. Ráno stojím na stanici tramvaje proti samoobsluze a k ní poklusem běží mladík. Ve sportovním, jak se dneska chodí, ale pane jo, svéknout ho z toho a dát mu holínky nad kolena, sametový plášť a kord a postavit ho na palubu dávné galéry, jaký nádherný pirát by z něj byl! Kam se hrabe syn kapitána Blooda říznutý Surcoufem, při spatření tohoto exempláře by snad ženy olízaly celou lodní palubu i kdyby mu už náhodou někdo v životě uštědřil krutou lekci a on nosil pásku přes oko. Ta skvostná postava, ta snědá tvář s dravčím nosem a nádhernýma očima! I na mne se v tu chvíli usmálo sluníčko, jak už jsem stará bába. Ale romatika starých časů je už dávno pryč, uvědomila jsem si. Pro co asi běží ten hezký mládenec? Že by pro bonboniéru své dívce? Nemá ve tváři ten výraz štvance, aby mohl být otcem, který právě zjistil, že doma došly jeho mrněti plenky. Patrně ale supí pro fernet nebo něco podobné ostrého, aby mohl jít důstojně pařit s kamarády. Trammvaj pořád nejela, dočkala jsem se tedy odpovědi. Ten nádherný starověký pirát za chvíli poklidně vyšel z krámu - a nesl si flašku mléka a pytlík rohlíků!

úterý, dubna 25, 2006

Komenský

Tak jsem se nedavno dočetla, že se znenadání objevil Rembrandtův obraz, který zpodobňuje našeho známého pedagoga Jana Amose Komenského. Kdo si to neuvědomuje, není na tom zas až tak nic divného, Komenský byl nucen emigrovat z Čech a řadu let žil v Amsterodamu, ti dva se tedy patrně znali, jak už se o tom dlouho spekulovalo. Obdivuji ovšem hluboké znalosti těch, které na obraze Komenského poznali. Tu klasickou podobu, kterou asi zná každý školák totiž běžné oko laika na portrétu nenajde - vidí jen obraz starého, patrně hodně nemocného muže, který má v obličeji napsáno, že v životě mnoho zkusil. Inu, mistr Rembrandt van Rijn, komu čest, tomu čest i po staletích!

čtvrtek, dubna 20, 2006

Proč vymřeli

Tak prý obrovské pradávné dinosaury nezahubil kdysi hlad, ale otravné plyny, které se dostaly do ovzduší vulkanickou činností naší planety. To je všechno pěkné, ale jí si říkám, že je to prašť jako uhoď. Jestli mám zajít na nedostatech chlaba - pardon, plavuně či co to tenkrát ty tlamaté potvory baštily - nebo se otrávit, vyjde pro mne jako živočišný druh lautr na stejno. Faktem ovšem je, že naše matička Země asi ví, co dělá. Těžko by mohla nechat přežít tato mostra do našich časů, dovedu si představit, jak by při setkání s takovým T.Rexem vyváděla například naše sousedka Žižková. A že je hubená, to zvíře by o ní jako o sousto patrně vůbec nestálo! Moudrá, moudrá přírodo! Co asi máš v plánu dál, co uděláš s námi?

úterý, dubna 11, 2006

Psa bys nevyhnal

Co je to počasí, že by do něj psa nevyhnal, to jistě každý ví. Pro mne bylo takto včera ráno. Vylezla jsem před dům, chladno jako v zimě a prší... být psíkem, okamžitě stáhnu ocásek mezi nohy a doufám, že mi moji lidé dovolí návrat na teplý pelíšek. Bohužel, jsem člověk se svými povinnostmi (tedy- já je nevymyslela a kdyby se mi jednou dostal do ruky ten kdo ano, bůh mu buď milostiv!) No, musela jsem do toho hnusného dne vykročit, s radostí jsem ale zjistila, že pejskaři své miláčky opravdu ven nevyhánějí. Na místech, kde jindy vidím psů jako psů jsem tentokrát potkala jen jednoho. Jeho páníček, mladý sporotvní týpek v nepromokavé bundě si procházku očividně užíval, ale ten jeho čtyřnohý promočený chlupáč ne. Sice poslušně očůrával kandelábr, ale tvářil se při tom jako svatý mučedník.

sobota, dubna 08, 2006

Smysl pro humor

Český smysl pro humor je notoricky známý. Švejkoviny prý lidé páchali i za obou světových válek a díky tomu dokázali obstát i v situacích skutečně tristních. Nějakou dobu už jsem si říkala, že neustálým míšením krve asi i tato ryzí vlastnost v naší kotlině vymizela. Ale tuhle jsem mezi zpravodajstvím ze záplav shlédla reportáž, jak v jedné vesnici ( bohužel jsem nestačila zaregistrovat ve které) se lidé nedostanou z domů jinak než na přívěsu za traktorem, který jediný projede vodou. A řidič do kamery s úsměvem bodře prozradil, že tomu vehiklu říkají po vsi pendolino. Tedy kdo si dovede dělat legraci i za takových okolností, před tím klobouk dolů! Jistě je mezi námi takových víc a tak si stále můžeme říkat s kněžnou Libuší:"Český národ neskoná, on všechny strázně slavně překoná."

středa, dubna 05, 2006

Po ránu

Jdu dnes ráno do práce. Brzo, takže na ulicích ještě moc lidí není. A na jedné vůbec nikde nikdo - jen na nároží vidím stát dva mladé policisty. Prima, že tu hlídkují, myslím si spokojeně a strmě stoupající ulicí si to k nim supím blíž a blíž. Právě k těm uniformovaným mládencům docházím, když se jeden z nich začne bezostyšně škrábat na intimních partiích a povídá tomu druhému, patrně v návaznosti na nějakou jeho radu: "Tu už sem taky zkusil, vole, ale svrbí mně to pořád!" A všechny moje sympatie byly rázem fuč. Tohle si platíme z daní? Pokud se někdo domnívá, že jsem si to vymyslela, tak nikoli! Já to s hrůzou zažila!

úterý, dubna 04, 2006

Veverka

Kdysi jsme bydleli v moc malém a ošklivém bytě u Riegrových sadů. Před očima jsme měli na drzhé straně ulice u zdi nevyrovnanou řádku popelnic a do oken nám koukal kopec, holý v zimě v létě. Tu a tam jej zpěvňoval nějaký ten strom, na který občas zdvíhali nožičku pobíhající psi. Můj synek - tehdy sotva začínal mluvit - k smrti rád postával u toho smutného okna a poulil oči na psíky, protože my jsme doma žádného neměli. Krom psů se v té stráni mihl maximálně v letu kos nebo vrabec. A jednou syn začal poskakovat a nadšeně volal něco jako "Veelka, velelka!" Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že to má být "veverka", to jsem ale pokládala za nemožné. Do parku jsme chodili denně na dlouhé hodiny a jakživ jsme tam veverku neviděli. Nicméně jsem syna neodbyla a šla se podívat. A dodnes jsem ráda, že jsem to dítě tenkrát nezklamala. Ona tam byla, zrzavoučká a nadýchaná poskakovala po stráni! Nosili jsme jí tam potom pravidelně oříšky. A prý se v té stráni veverky vyskytují dodnes!

sobota, dubna 01, 2006

Co nám stačí ke štěstí

Je zajímavé, že každá doba s sebou nese něco charakteristického. Člověk neandrtálský, předpokládám, seděl ve svém volnu před jeskyní a drbal se. Dnes velká část populace čučí na televizi, hraje nějaké přitroublé hry na počítači nebo někde pokouší bingo s představou, že vy hraje - a přitom se asi také drbe, říkám si, když vidím některé ty výlupky člověčenství.Za mého dětství se většinou poslouchalo rádio. Vzpomínám, jak to bývalo v naší rodině. Rádio tam bylo puštěné prakticky od rána do večera. Ráno, abych se já včas probrala a odrazila do školy, večer kvůli aktuálnímu zpravodajství a mezitím jen tak, pro zábavu a pro radost mamince, která udržovala teplo domácího krbu. Nejvýznamnější ale byl sobotní večer.V té době se ještě v sobotu chodilo do práce, ale když se tatínek vrátil, nastalo slavnostní koupání a večeře a to všechno tak, aby se o osmé mohlo zasednout do křesel a vyposlechnout rozhlasovou hru. Mne rodiče někdy honili do přístěnku spát, když se jim zdálo, že téma je příliš nevhodné pro nedospělé uši, většinou tomu tak ale nebylo. A ten sváteční poslech, to teprve byl úvod do ještě svátečnější neděle. Vida, co ještě před půl stoletím stačilo lidem ke štěstí!